Dovolená v Irsku

Dovolená v Irsku je skvělá. Úžasné památky, nádherná příroda, všude zeleno a žádná řepka. A protože chcete z této země vidět co nejvíc, nezbývá nic jiného, než si půjčit auto .

A právě v tuhle chvíli, to pro kovaného Pražáka zásadně jezdícího vpravo, začíná být ten pravý adrenalin. V půjčovně jsme vyřídili vše potřebné a šli k „našemu autu „.

Čekal na nás Renault Clio, tak naleštěný a vypulírovaný, že jsme uvnitř div nehledali bačkory.

Po odemknutí auta jsem naprosto automaticky šla k předním levým dveřím, abych v zápětí zjistila, že mi nějaký pacholek přemístil volant na druhou stranu. Rčení, že zvyk je železná košile, tady platilo mnohonásobně.

Ok, obešla jsem tedy auto z druhé strany a sedla si za volant. Bože, všechno je jinak a najednou mám pocit, že nevyjedu ani za vrata autopůjčovny. Konečně jsem našla otvor pro startovací kartu a oddechla si, že alespoň páčky blinkrů a stěračů jsou na stejném místě, jako u nás. Ovšem ta řadící páka po levé ruce mi vůbec nedělala dobře a značně mě znervózňovala.

No, nedá se nic dělat, chceme přeci projet Irsko. Nádech, výdech a pomalu vyjíždíme. Ulice do které odbočujeme je naštěstí jednosměrná.

Bože, který blb si vymyslel, že budu řadit levou rukou .

Záhy zjišťujeme, že si v Irsku dost potrpí na kruhové objezdy, klidně i tři za sebou. Jenže, jak správně tušíte, vjezd na „kruháč “ i jízda po něm, má pro nás neznalé drsná specifika.

Vzhledem k absolutní neznalosti místa, toho kam vůbec máme jet a šílenou hustotu provozu, mě už jen stačilo blesknout hlavou, že jsme totálně v prdeli a jde nám o život.

Nedám jinak, než že nad námi bděl celý zástup andělů strážných, protože jinak si vůbec neumím vysvětlit, že jsme bez úhony dorazili do hotelu. Ale co dorazili, my ten hotel i naprosto záhadným způsobem trefili.