Strach z mluvení na veřejnosti.
Možná to někdo z vás zná. Máte mluvit před lidmi, jejich zraky se upínají k vám v očekávání informací a vy nejste schopni ze sebe vypravit hlásku. Hrdlo stažené, že by jím neprošel ani lok vody, v hlavě prázdno, přestože věci, které máte říci, znáte a umíte….. Všichni se na vás dívají a vy nejste schopni ze sebe vypravit slova. Špatná kombinace, když je přednášení součástí vaší práce.
Příběh oné klientky začíná v 18. století v jakési arabské zemi. Slunce pálí tak, že nemůže ani otevřít oči. Má žízeň, ale napít se nemůže, rty má popraskané, loupou se, tak moc to bolí. Je pevně připoutaná ke kůlu a všichni se na ni dívají. Co se stalo, že teď stojí právě tady? V žáru slunce začíná vzpomínat. Její manžel byl despota. Musela plnit jeho příkazy s bezpodmínečnou poslušností, neexistoval jakýkoliv projev vlastní vůle. Až toho osudného dne, kdy se v ní všechno vzepřelo, ostatně jako už tolikrát, ale tentokrát poprvé neposlechla. Hněv jejího muže na sebe nenechal dlouho čekat. Vrhl se na ni, začal s ní surově smýkat po zemi a zasypal ji ranami. Najednou to vše ustalo. Manžel leží na podlaze, ona nad ním s jakýmsi předmětem v ruce. Zabila ho, hlavou se jí honí spousta myšlenek. Celá vyděšená s jedinou myšlenkou co s ní teď bude, klopýtala prašnými uličkami horkem sužovaného města. Běžela domů k rodině v domnění, že tam najde útočiště a bezpečí. Mýlila se. Čeká na soud v temné věži, kam dopadá pouze zlomek světla malým okýnkem. Hliněná podlaha je pokrytá zapáchající slámou, zvedá se jí žaludek a chce se jí zvracet. Obrovskými krysami se to tam jen hemží. Propadá beznaději, prach se jí dostává do ran, které pálí. Je zoufalá, ani ne tak z toho, co udělala, jako z hrozného místa, kde se právě nachází. Její šaty se mění ve špinavé smrduté cáry a ona s nimi. Soud měl předem jasný scénář. Vzepřela se manželovi a zabila jej, trest smrti. Slunce pálí tak, že ani nemůže otevřít oči…. Má žízeň, ale napít se nemůže. Rty má popraskané horkem, už nemá ani sílu si je olíznout. Je celá rozpálená, celé tělo jí bolí. Z posledních sil se pokouší alespoň trochu pohnout. Nejde to. Je pevně přivázaná ke kůlu a poslední energie z ní pomalu vyprchává. Z posledních sil se jí daří trochu pootevřít oči. Vidí obrysy města, kde se narodila, vyrůstala a kde také zemře. Cítí pohledy, ano, vidí je. Dav lidí, který si ji prohlíží. Hrdlo má sevřené, chce požádat o trochu vody, ale nejde to. Nevydá ze sebe ani hlásku. Nejblíže stojí její rodina, je šťastná že je vidí. Ale co to? V jejich očích vidí zlobu a nenávist. Zostudila je svým skutkem. Najednou vidí, jak otec i matka zvedají ze země kameny a další z davu je následují. Už si nepřeje nic jiného než odejít, necítit tu strašnou bolest. Otcův kámen letí jako první. Obrovskou razancí jí způsobí velkou tržnou ránu na čele, podlomí se jí kolena. Cítí sladkou chuť krve v ústech, která skapávajíc se okamžitě vsákne do rozpáleného písku. V celkové bolesti je to ale to nejmenší. Stále cítí ty pohledy. Co se to ale děje? Najednou necítí žádnou bolest, její duši zaplavuje nádherný pocit absolutního štěstí. Pomalu začíná odcházet, slyší krásnou hudbu, dole pod sebou vidí své tělo. Špinavé, zkrvavené, zubožené. Nechává ho tam a v blaženosti stoupá za světlem, provázena andělskou hudbou. Je šťastná.
Toto pochopitelně nebyla jediná událost, která klientku omezovala v mluvení na veřejnosti. Postupně jsme vše zpracovaly a v současné době je klientka schopna bez obtíží přednášet.
