Opět sedím ve své oblíbené kavárně a užívám si svou chvilku u perníkového latté. Ráda pozoruji život a lidi kolem.
Nedaleko ode mě, sedí dvě dámy a podle toho, jak jsou ponořeny do hovoru, jistě dlouholeté přítelkyně. Sedí tam se svou kávou, zmrzlinovým pohárem a se zájmem spolu hovoří. Oběma je tak kolem sedmdesáti let, jedna možná o něco málo starší. V té chvíli kolem nich vládne naprostá harmonie a klid.
Milé společné posezení u kávy jim stálo za to, aby se pěkně oblékly, upravily a vyrazily na příjemně strávenou chvilku v kavárně. V jejich rozhovoru nebylo hluchého místa, stále měly nějaké téma k hovoru.
Neřekly si, „Mně se nechce, prší, raději budu sedět doma“.
Ty dvě osůbky, mě velmi milým způsobem nutí k zamyšlení. Ve skrytu duše se stydím a zpytuji svědomí.
Někdy jen stačí nevěnovat energii věcem, které si to zdaleka nezasluhují a naopak ji věnovat tomu, co nás naplňuje a posouvá dál.
„Přestaň říkat, že nemáš čas.
V životě máš čas na všechno, na co si ho uděláš“.
